Rituály
Rituál či obřad je pro mě posvátným prostorem pro podporu vývojových přechodů a uchopení životních mezníků a záměrů. Některé chvíle či etapy v našem životě může být vhodné a potřebné zachytit, dát jim význam, výživu, obřadně je ukončit či začít, dovolit si jejich reflexi. Nejedná se pouze o okamžiky přechodu mezi různými cykly v našem životě, jako například menarché nebo svatba, ale také o momenty ztráty, rozchodu, očekávání narození či stěhování do nového domu, smiřování se s úmrtím nenarozeného děťátka, či obnovování toku energií a jejich navrácení tam, kam náleží. Mnohé z těchto milníků a přerodů si spontánně vyžádají rituální prostor, v němž může být vyjádřeno vše potřebné, uznáno to, co uznáno má být, navázáno na léčivá vlákna či propuštěno. Pokud se na základě vašeho pozvání k tomu budu cítit povolána, mohu vás takovýmto prostorem provést. Někdy je pomocníkem hlas, jindy medicínské písně či etnické hudební nástroje, někdy se v rituál promění některý z ženských kruhů, poutí nebo procesů léčivé práce s hlasem.
Příběh z praxe:
Ve Španělsku jsem v rámci jednoho festivalu prováděla skupinku účastníků krátkým rituálem, který provádějí již po staletí zdejší poutníci. Jedná se o vyjádření uznání k prožité pouti/životní cestě, očistu od posledních nánosů starého a vstup do nové životní etapy po pouti, ale také uctění síly vody. Účastníci se mezi sebou většinou neznali, festival teprve začínal. Dorazili jsme k prameni na pláži, který stékal po kamenech a meandry v písku se vléval až do oceánu. Pozdravili jsme vodu, kameny, místo. Účastníci se rozdělili intuitivně do dvojic, a navzájem si s úctou ve stružce umývali své nohy. Záměrem bylo vzdát hold životní cestě druhého, bez ohledu na to, zda známe jeho životní příběh nebo ne. Pomoci odplavit to, co na „nové cestě“ již není třeba dále procházet a opečovat bolavá místa po prodělaných zraněních (pro poutníky jsou nohy skutečně velmi symbolickým místem). Aniž by to bylo vyžadováno, většinou probíhalo omývání v posvátném tichu, nikdo s očistou nespěchal. Až po vzájemné výměně se dvojice odebraly sdílet své příběhy a dojmy z procesu, zcela „náhodou“ byly vzájemně kompatibilní a inspirativní.
Provázené poutě
Poutí jsem pro své osobní potřeby v životě absolvovala několik a mnohé jsem také provázela (nejdelší pouť se skupinou jsem provázela mezi Santiagem de Compostela a Finesterre). Všechny ukázaly svůj význam jako dokonalá zrcadla reality v jejím bolestném procesu i léčivém potenciálu. Jako procesy zvědomování, znovushledání se sebou samým, svými programy a limity a cesty k jejich překonávání. To mě vedlo k uvědomění, že nic, co se na pouti děje, není náhoda. A nemusíme přitom putovat několik týdnů, někdy stačí i vědomá procházka.
Provázenou poutí, která může proběhnout kdykoliv, zde myslím putování s jednotlivcem nebo skupinkou s jasně stanovenými záměry, ve předem vymezeném čase (cca 2-4 h), v přírodním terénu, které probíhá jako vnímavá symbolická práce, kde každý krok, slovo i myšlenka jsou součástí skládanky sloužící k nalézání souvislostí, zažívání a uchopení toho, co je třeba. Dle potřeby je zapojena hudba, hlas, přírodní procesy a děje, očista apod.
Příběh z praxe:
Procházíme se skupinkou žen lesem poté, co většina prožívala období těžkostí, velkého tlaku a stresu. Po nějakém čase vidíme vstup na otevřenou louku. Vnímáme, co to s námi dělá a který prostor je nám bližší. Chci vyjít ven? Jaký je to pocit vystoupit do slunečních paprsků? Co k tomu potřebuji? Co je pro mě tím lesem? Na každém rozcestí se spojujeme s tím, jaká cesta si nás přitahuje, co s námi dělá. Zjišťujeme, zda najdeme společné řešení. Ukáže se, že žádná z nás nemůže najednou najít cestu, která by nás vedla na tůru dlouhou několik kilometrů, která byla tak trochu původně v „plánu“. Zavolá si nás louka plná bylin, u níž právě stojíme. Roste zde kontryhel, plicník, sedmikrásky. O kus dál v lese jsou k mání mladé smrkové výhonky. Některé z nás polehávají v trávě, jiné tancují bosy, jiné sbírají rostlinky a předávají si znalosti o účincích bylin. Jsme uzemněné, v kontaktu se sebou, zemí i sluncem. Rozpomínáme se na dary Země (v sobě) a vnímáme její jarní živost. Už nás žádná tůra neláká. Odpovědí není další výkon, ale zastavení se, propojení se sebou, přechod od mužských kvalit k ženským. V rozhovorech jakoby „mimochodem“ získáváme odpovědi a zkušenosti jiných žen související s našimi tématy.
