Jmenuji se Šárka Cibulková (Filipovičová).. Vystudovala jsem psychologii a speciální pedagogiku. Od dětství jsem toužila dělat „něco léčivého s tělem a duší“, předávat „nějaké“ důležité znalosti. Poté, co jsem pochopila, že lékařství nebude to pravé, jsem se zaměřila jsem na psychologii. Tu jsem vystudovala, potkala se s úžasnými lidmi a zajímavými odborníky…A pak to najednou „nešlo“ dělat. Práci s lidskou psychikou jsem potřebovala dát do větších souvislostí a získat o dost víc životních zkušeností. Nedovedla jsem si ve dvaadvacceti letech představit, že bych dokázala s lidmi jít tam, kam je to potřeba.
A tak jsem se vydala (profesně) „oklikou“ – cestou speciálního pedagoga a sociální pracovnice, kde se mi otevíraly možnosti „přímo před nosem“ a šlo to velmi snadno. Měla jsem možnost nahlédnout z dostatečné blízkosti do života lidí s postižením a jejich rodin a také lidí z etnických menšin. Měla jsem možnost si vyzkoušet, jaké je to vést tým nebo přispívat ke změně věcí na úrovni okresu. Měla jsem možnost tuto práci dělat i v cizině, zažít si metodičnost, strukturu, etiku, rodinná dramata, komunikační techniky…ale také vyhoření.
Zásadními mezníky pro mě byly tři dlouhodobé cesty a samozřejmě moje osobní vztahy a vztah k sobě samotné, zkoumání toho, co jsem si přinesla do života ze své rodiny a rodu a co v tom je mé, jak s tím nakládat a jak mě a mojí práci toto vědomí a prožitky mohou být k užitku.
První cesta mi dala zkušenost, že dokážu ledasco zcela sama a také jsem si zažila, že to, co v mém chápání dosud byla jediná varianta žití, fungování a práce, má ještě tisíce jiných, taktéž možných, podob. Poprvé jsem se dozvěděla, že každý, přesně takový jaký je, je dokonalým článkem společenství. Tím se mi nesmírně ulevilo. Bylo mi 22 a žila a pracovala jsem rok v Severním Irsku v komunitě pečující o lidi s postižením v každodenním životě. Že to při intenzitě společného soužití bylo „někdy“ hodně na dřeň, je doufám jasné:=)
Dalším významným mezníkem, to mi bylo 26, byl rok a čtvrt života na Novém Zélandu. Od zcela běžné turistiky a práce na farmách cesta vedla velmi rychle na kurz maorského řezbářství, k zájmu o symboliku a uvažování Maorů, k setkávání s lidmi, kteří žili „off the grid“, kde každý krok byl součástí zcela jasné cesty, která nás vedla dál a dál…za hlasem Duše. Poznávali jsme krajinu, s čím dál větším napojením a porozuměním pro moudré bytosti, které se v ní nacházejí. Vzpomínala jsem na Irsko a také Skotsko nebo Skandinávii, které jsem navštívila se svým bratrem, kamenné kruhy a zvláštní události a příběhy, které provázejí tamní obyvatele a cestovatele. Poprvé jsem uslyšela slovní spojení „Soul Voice“ a poprvé jsem pocítila velmi silně volání velryb a spojení s nimi. Potkala jsem druidy, paradoxně při obřadu potní chýše. Po roce pobytu něco ve mě doslova křičelo, že ještě nemůžu odjet, jelikož něco není dokončeno… a tak jsem podnikla totální „krok do neznáma“, kdy jsem zůstala na „Zélandu“ další 3 měsíce úplně sama, aniž bych věděla, co má přijít. V jednom okamžiku jsem mávala letadlu, kterým jsem měla s přítelem odletět a pořád ještě nevěděla, proč jsem jej nechala odletět. Poté už věci vzaly rychlý spád. Hned první večer jsem se ocitla na několikadenním setkání pacifických babiček. Kmenových šamanek z mnoha národů pobřeží Pacifiku, které rokovaly o tom, jak mohou přispět změně ve společnosti, jak lze pečovat o vody, krajinu, mladé lidi, kteří vyrůstají v rozpolcenosti. Jako „asistentka“ jedné maorské známé jsem jezdila po návštěvách za tradičními léčiteli a spisovateli původních legend, seděla s nimi v jejich domovech a ptala se a pomáhala jim v zahradě a napjatě poslouchala vše, co řekli. A také jsem měla možnost trávit hodiny sama v buši. Učením se od bytostí přírody. Pochopila jsem, že duchovní aspekt života není oddělený od toho, co je, že se ve všem odráží. Přírodní národy si toho jsou velmi dobře vědomy a umí s tím pracovat. Trvalo ještě 11 let, než to, co jsem zde obdržela, začalo pronikat do mé každodenní reality. Ještě bylo potřeba zapracovat do celé této skládanky emoce a tělo.
Ve svých 33 letech jsem se vypravila po náročném rozchodu na pouť do Santiaga. Šla jsem, někdy společně, někdy sama, téměř 6 týdnů, než jsem dorazila k oceánu a opět zaslechla vzdálené volání velryb. Cestou, i během dalších dvou let, které jsem ve Španělsku po skončení cesty strávila, jsem prošla škálou emocí a událostí, o jaké se mi „nesnilo“. Tarotová karta „Věž“ v přímém přenosu, prožila jsem bolest a rozklad, temnou noc duše až do největší hloubky bytí. A zároveň jsem měla možnost žít a zkoumat vše, co jsem se dosud naučila, a ještě se přiučit mnohé z moudrosti jihoamerických indiánů, kterou jsem jen „ochutnala“ před lety v Peru. Dostalo se mi části učení tradičního ženského kruhu a přivezla jsem si do Česka řadu medicínských písní, které jsem později měla možnost hrát s kapelou.
Jako poslední dílky profesní cesty proběhlo moje působení v esoterickém obchůdku, počátky pořádání ženských kruhů zde v ČR a prožitky s medicínskými písněmi a hlasovou improvizací, včetně řádky koncertů a vystoupení na festivalech (perličkou byla účast na Colours of Ostrava) a také působení v Lesní školce, kde jsem s nadšením nasávala možnosti „výuky“ dětí přímo v krajině, přirozenou formou, pomocí respektující komunikace, podpory individuality a tvořivosti, všímavosti a samostatného myšlení. Písně léčily mou duši a příroda, tanec a ženská setkávání mi ukázaly důležitost péče o tělo, pocity a reagovat na to, co je, jak je.
Když jsem potřebovala opět nabrat dech a obrátit se ještě blíž k sobě, zaslechla jsem opět Soul Voice…hlas duše. Jelikož jsem se „náhodou“ během pobytu ve Španělsku také naučila španělsky a cítila jsem se tam jako doma, zúčastnila jsem se začátku výcvikové průpravy právě tam. Najednou jako by se všechny částečky, vlákna a střípky zdánlivé „okliky“ spojily a já s vděčností vnímám jejich nesmírný hluboký smysl. Ten, který vidím jako vedení hlasem Duše. A tak tedy – to, čím jsem se během té doby zabývala, co jsem si prošla, naučila se a a co mi i nadále dává smysl, teď nabízím a dělám dál. Prožívám při tom hluboké bolavé i radostné osobní procesy, které stále pokračují, prohlubuji a zároveň odlehčuji svůj vztah se svým tělem, hlasem a Životem. A těším se, že se na té cestě třeba potkáme.
S láskou a vděčností,
Šárka
